Nancy Friday: Moje tajemná zahrada (Erotické fantazie žen)

Mají všechny ženy sexuální fantazie?
Myslím, že ano, nechť jsou jakkoliv mlhavé nebo pomíjivé. Protože ženy nijak nevyžadují naplnění svých fantazií, muži si dál samolibě věří a jsou přesvědčeni, že „normální“ ženě k potěšení naprosto postačí sám pohlavní akt. Nemohou se vypořádat s myšlenkou, že by jejich žena mohla vedle nich ležet, usmívat se a přitom si představovat někoho jiného. A tak ženy uvěřily, že je naprosto přirozené, když vlastní fantazie potlačují, zatímco muži k milování potřebují plakáty s nahými slečnami, pohled na prsatá děvčata, neslušné pohlednice aj. A stejně jako muži ani ženy si nakonec nepřipouštějí, že také potřebují erotickou inspiraci.

Než budu citovat fantazie různých žen, nejprve se vám svěřím s jednou vlastní fantazií:
Mé tělo i mé představy se blíží k vyvrcholení... Jsme na rugbyovém zápase a je velmi chladno. Já a ještě několik lidí se choulíme pod velkou dekou. Vzrušeně sledujeme George Besta běžícího k brance. Žene se po hřišti a my křičíme nadšením. V tu chvíli se někdo za mnou – nevím kdo to je, jsem rozčilená – ke mně přitiskne. Nevšímám si toho a fandím dál. Najednou však cítím, že se mě dotýká ztopořený úd. Muž mi dokonce lehkým dotykem naznačuje, abych se němu víc otočila. Útok je zastaven, ale George stačil ještě přihrát a celá hra směřuje k brance. Dav kolem nás šílí. Neznámý muž za mnou si ho vyndal a vsunul mně ho mezi nohy. Roztrhl mi pod krátkou sukní kalhotky a já, jak se útok přibližuje k brance, křičím ještě hlasitěji. Všichni, co jsme pod tou dekou, se zároveň pohybujeme nahoru a dolů. Abych udržela rovnováhu, musím jednu nohu zvednout a dát ji na vyšší schod. Muž teď může snadněji do mě vklouznout. Dav, včetně nás, poskakuje nadšením, lidí se radostí plácají po zádech a on mě objímá kolem ramen. Teď je hluboko ve mně. Bože, zdá se, že ho mám až v krku. „Ukaž jim to Georgi! Do toho! Do toho!“ Křičíme společně a hlasitěji než ostatní, kteří se k nám přidávají. Já a ten muž se nyní stáváme hlavními fandy celého hřiště a ostatní se řídí podle nás. Přitom cítím, že je ve mně stále tvrdší. S každým poskočením se do mě nasouvá hlouběji. Byla to Bestova poslední gólová šance, všechno záleží je na něm. Řveme jako pominutí, i když se hra na okamžik přesune před naši branku. Jsem v transu. Skoro nad sebou ztrácím kontrolu a křičím na Besta, aby to udělala tak jako my, abychom mohli všichni dosáhnout cíle současně. V okamžiku, kdy muž za mnou řve a svírá mne v křeči rozkoše, George střílí a já...

Četbu doporučuji ženám i mužům, pro poučení a inspiraci.