Matt Ridley: Červená královna

Kniha předkládá teorii vývoje lidské přirozenosti a sexuality. Anatomie, fyziologie, chování a sociální prostředí všech organismů včetně člověka jsou od základu ovlivněny reprodukčním imperativem. Květiny kvetou a voní, ptáci zpívají, ženy si kupují parfémy a muži drahá auta (a myslí si při tom různé věci) – to vše a mnohem víc se týká toho, jak předat své geny. Řada poznatků o sexuální selekci a jejích důsledcích pro život různých živočichů, především člověka, nám umožní dopátrat se odpovědí na každodenní záhady, které se jeví jako samozřejmé: Proč vůbec existuje sex? Proč má člověk jen dvě pohlaví, a ne tři nebo víc? Jak s tím souvisí existence parazitů nebo predátorů? Je láska racionální? Kde se vzala homosexualita? Proč se boháči žení s krasavicemi?
Kniha je psána čtivě, přístupně a humorně, je určena zájemcům o biologii, psychologii (obzvlášť evoluční), vývoj člověka a všem, kdo se zajímají o to, proč jsme takoví, jací jsme.

Harémy a bohatství
Na sexuální šachovnici musí obě pohlaví reagovat na tahy svých protihráčů. Výsledkem bývá spíše pat než jednoznačné vítězství. U rypoušů a tetřívků se hra dostala do bodu, kde samce zajímá jen kvantita a samice jen kvalita. Obě pohlaví platí vysokou cenu. Samce vyčerpávají vzájemné půtky, někteří z nich umírají při marných pokusech zaujmout místo nejsilnějšího býka nebo nejúspěšnějšího kohoutka; samice se musí vzdát jakékoli praktické pomoci, kterou by otcové přispívali k výchově svých mláďat.
K velmi odlišnému patu dospěla tatáž hra v případě albatrosů. Každá samice se dočká svého ideálního manžela, oba se společně dělí o rodičovské povinnosti, a dokonce i dvoření je společnou záležitostí. Ani jedno pohlaví neusiluje o kvantitu partnerů, oba se soustřeďují na kvalitu – na vysezení jediného vejce a péči o jediné ptáče, které oba partneři řadu měsíců krmí a rozmazlují. Proč se však samci albatrosů chovají tak podivně, když mají stejnou genetickou motivaci jako rypouši?
John Maynard Smith si jako první povšiml, že odpověď je třeba hledat v teorii her, kterou si vypůjčil z ekonomické vědy. Teorie her se od jiných teoretických úvah liší tím, že se ptá, jak závisí výsledek každé transakce na reakcích ostatních hráčů. Pokusil se navzájem porovnávat různé genetické strategie obdobně, jako ekonomové vzájemně porovnávají různé ekonomické rozvahy. Jednou z hádanek, které se díky tomuto přístupu náhle podařilo vyřešit, byla i odpověď na otázku, proč mají různá zvířata různé systémy párování.
Představte si dávnou populaci albatrosích předků, populaci, ve které byli samci vysoce polygamní a neztráceli čas péčí o mláďata. Představte si dále, že jste mladý a nezkušený samec bez šance stát se vládcem harému. Předpokládejte, že jste rezignoval na polygamní výboje a raději jste se oženil s jedinou samicí a pomohl jí s výchovou mláďat. Sice jste tím nerozbil bank, ale aspoň jste dopadl lépe než většina vašich mnohem ambicióznějších brášků. Dále předpokládejte, že pokud jste manželce pomohl krmit potomka, značně jste zvýšil jeho šanci na přežití. Od této chvíle mají samice v populaci dvě možnosti: buď hledat tak věrného druha, jako jste byl vy, nebo se začlenit do polygamního harému. Ty, které si najdou věrného druha, po sobě zanechají větší počet potomků, takže v každé další generaci se sníží počet samic ochotných žít v harémech, čímž současně klesnou i genetické zisky polygamních samců. U druhu „zvítězí“ monogamie.
Tento proces působí i v opačném směru. Samečci kanadských strnadů dvoubarvých (Calamospiza melanocorys) si přivlastní teritoria v polích a snaží se přilákat samičky k páření. Jestliže si samička vybere samečka, který už má jednu partnerku, zříká se šancí, že v něm získá starostlivého tatínka pro svá mláďata. Jeli však jeho teritorium ve srovnání s teritoriem souseda bohatší na potravní zdroje, stále se jí vyplatí zvolit si už zadaného partnera. Jestliže je páření s bigamistou, který má lepší geny nebo teritorium, výhodnější než páření s monogamistou a pečlivým otcem, výsledkem je polygamie. Tento „model prahu polygynie“ uspokojivě vysvětluje, proč se polygamie vyvinula u tolika mokřadních ptáků.
Obě situace můžeme bez rozpaků uplatnit i na člověka. Člověk bude monogamní, jestliže přínos, jejž pro rodinu představuje otcovská péče třeba i nízko postaveného otce, daleko převáží nad výhodami, jež by žena získala poměrem s jeho šéfem. Jestliže by však bylo bohatství samců distribuováno příliš nerovnoměrně, vyvinula by se polygamie. „Která žena by se raději nestala třetí manželkou Johna Kennedyho než první manželkou šaška Boza?“ podotýká k tomu jedna evolucionistka.
Skutečnost, že i pro člověka platí model prahu polygynie, potvrzují i důkazy. U Kipsigiů v Keni mají bohatší muži více dobytka i žen. Každá z žen bohatého muže je na tom alespoň tak dobře jako jediná žena chudého muže a velmi dobře si to uvědomuje. Podle Monique Borgehoffové Mulderové z Kalifornské univerzity v Davisu se ženy pro polygamii rozhodují dobrovolně. Kipsigijští otcové se svými dcerami probírají vyhlídky na jejich sňatky a dcery velice dobře vědí, že je lepší být druhou ženou boháče než první ženou chudáka. Společné manželky jednoho muže vystupují jako partnerky a přítelkyně, vzájemně si pomáhají s rodičovskými povinnostmi. Model prahu polygynie situaci mezi Kipsigii dobře vystihuje.
Celá teorie však má přinejmenším dva háčky. Především nevypovídá nic o názorech první manželky. Máli se první manželka dělit s jinými ženami o manželovu pozornost a bohatství, nepřinese jí to žádné výhody. O utažských mormonech je známo, že první manželky se brání příchodu dalších žen. Mormonská církev se oficiálně zřekla polygamie před více než stoletím, ale v posledních letech (jak jsem už zmínil) se někteří fundamentalisté vracejí k původní tradici, a dokonce vedou kampaň za její legalizaci. Alex Joseph, starosta obce Big Water v Utahu, měl roku 1991 devět žen a dvacet dětí. Většina z jeho manželek byly zaměstnané ženy spokojené se svým osudem, ne všechny však spolu komunikovaly. „První manželka nemá ráda, když se objeví ta druhá,“ nechala se slyšet paní Josephová třetí, „a druhá manželka se nebaví s tou, která se za manžela provdala jako první. Takže se občas hádají a je to mezi nimi dost napjaté.“
Jestliže se první manželka obvykle nechce dělit o manžela, co může její manžel podniknout? Může ji donutit, aby se podvolila jeho vůli, což pravděpodobně dělali starověcí despotové. Nebo ji může uplatit. Legitimní status, kterému se obvykle těší jen děti narozené první manželce, je prémie, která snad žárlivost první ženy tlumí. V některých částech Afriky platí zákony, podle nichž první žena dědí 70 % manželova bohatství.
Na tomto místě mě model prahu polygynie svádí k otázce. Kdo má zájem, aby společnost stavěla polygamii mimo zákon? Jaksi automaticky předpokládáme, že na zákazu polygamie mají zájem ženy. Přemýšlejme však, co by se asi stalo, kdyby tak jako nyní nebylo možné nikoho nutit k manželství proti jeho vůli, takže druhé manželky by se pro svůj osud mohly rozhodnout dobrovolně. Žena, která by toužila po kariéře v zaměstnání, by mohla ménage á trois čili domácnost ve třech pokládat za celkem pohodlné uspořádání: měla by dva partnery, kteří by jí pomohli s výchovou dětí. Jistý mormonský právník se nedávno vyjádřil, že existují „silné společenské důvody, které činí z polygamie „atraktivní volbu pro moderní zaměstnanou ženu“. Zamysleme se však nad dopadem polygamie na muže. Kdyby se mnoho žen rozhodlo stát raději druhými ženami bohatých mužů než prvními ženami mužů chudých, nastal by nedostatek neprovdaných žen a mnoho mužů by se muselo spokojit s celibátem. Předpisy proti polygamii tudíž – spíše než aby chránily ženy – poskytují ochranu chudým mužům.
Zopakujme si nakonec čtyři pravidla teorie o systémech párování. Za prvé, jestliže se samicím vyplatí žít s věrnými monogamními samci, výsledkem je monogamie – pokud je samci, jak zní druhé pravidlo, k polygamii nepřinutí. Za třetí, jestliže samice vydělají na tom, že si vyberou už zadané samce, výsledkem bude polygamie – pokud ovšem, a to je za čtvrté, už spárované samice nezabrání svým samcům v získání druhé partnerky, čímž se opět dostáváme k monogamii. Teorie her nás tak dovádí k překvapivému zjištění, že samci jsou navzdory své aktivní svůdcovské roli spíše pasivními příjemci svého sexuálního osudu.