Jaroslav Radvan: Sex nad zlato a jiné sprostonárodní pohádky pro dospělé

Vážený Laskavý čtenáři,
dovolujeme si tímto předložit několik pohádek, o kterých se Laskavý čtenář domnívá, že je dávno zná.
Nezná.
Podoba, v jaké je zná, byla pohádkám vtisknuta nejrůznějšími mravokárci a Autor má plné právo se domnívat, že se ve svém pokrytectví úmyslně odchýlili od původního znění. Dle Autorova názoru však z logiky věcí nezvratně vyplývá, že vlk Karkulku nechytil, nýbrž že tomu muselo být právě naopak, dále pak že to, co se najde v polévce, nemusí být zrovna zlatý prsten, a koneckonců ani Popelka neztratila na plese střevíček a to, co tam skutečně zapomněla, nebylo vůbec, ale vůbec malé. Dílo, které drží Laskavý čtenář v ruce, si tak Autor dovoluje přiřadit k výsledkům činnosti Saturninovy Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru.

Kocúr v gaťách

Kerýsi Janek nepodědíl po svém tatovi nic, leda teho kocúra v gaťách. Co to bylo za tatu, že svému synkovi nenahospodaříl, těžko řéct, nebo ho nikdo neznál, enem Jankova mama a ani tá né dýl, než to moselo byt. Eště že sa Janek narodil chlapcem, nebo s kozama po tatovi by žádná děvčica ščestí neudělala. No ten kocúr býl ale pořádný macek, šak o tem to celé je.
Dyž mamněnka umřeli, Janka v dědině nic nedržalo, tož že pude do světa. Daleko nedošél, nebo nemňél než tech jednech gatí a jednéj košele a ty byly jaksapatří špinavé. Enem na přívoz a tam že si jich najprv opere, aby v tem světě nedělál ostudu. Dyž si jich teda vymáchál ve vodě a pověsíl na vrbu uschnút, lehl si do chládku a usnúl. A jak spál, nekdo mu ty gatě aj s košelú zebrál nebo snáď že spadly do vody a uplavaly, holt dyž sa Janek obudíl, bylo to všecko v sakrech.
Jak tak běhál kolem Moravy s holú řiťú, jela okolo v kočáře hraběnka. Pravda, mněla už svoje roky, no že ju zamlada vydali za hraběte, kerý býl starý už tehdá, a dyž ho včil konečně čert vzál, mněla co doháňat. Jak zhlédla teho kocúra, mosél Janek k ní do kočára a kočárem na zámek a tým pádem mňél nadosmrti vystarané.
No a to je celé, aj dyž sa to včil vyprávjá načisto ináč, jeden přidál to a druhý ono: A že mňél Janek dva bratry, keři ho ovédli o erbtál, jeden podědil chalupu a druhý pola a Jankovi nechali z celého gazdostva enem opravdického kocúra. A že ten kocúr zežrál všecku múdrosť, zrazu umňél mluvit a ke všeckému chodil aj oblečený. Z hraběnky v najlepších rokoch udělali prynceznu na vdaj a ten kocúr jejímu tatovi, starému královi, Janka dohazovál. Kerýsi trúba načisto z gruntu přimyslél starého kúzelníka, kerého kocúr navédl, aby sa promněníl na myš, a potem ho zežrál, aby mňél Janek po kem dědit. No žádný – povidám žádný! – si netrúfl vykládat ináč ten moment, od kerého to všecko vzalo ten správný konec. To jak Jankovi uplavaly gatě a pryncezna viděla, co viděla.
Naposled si eště kdosi zpomňél, že by sa před děckama nemnělo mluvit o gaťách, že by sa jim darmo připomínalo, co v nich je a co v nich néni, a tak z kocúra v gaťách udělali kocúra v botách. Nebo sa mně samotnému nechce věřit, že by kdy kočky chodily ináč jak bosky, třebas náš dědeček, jak šlápli – dycky nechťa! – kočce na packu, nikdá jí nezapomněli řéct:
„Obuj sa!“