Felix Salten: Ze života Josefíny Mutzenbacherové

Pamětníkům začátků filmů na videokazetách bude toto jméno povědomé. Se jménem Josefíny Mutzenbacher byla natočena před dvěma či třemi desetiletími řada tehdy velmi odvážných filmů. S knihou ovšem mají společné právě jen to jméno. Film skutečně podle děje této knihy nikdo nenatočil a nejspíš ani nenatočí. Proč? Protože by ho zavřeli ještě než by stihl napsat scénář.

Smyšlené paměti jsou vypravovány v ich-formě uznávanou stárnoucí padesátiletou vídeňskou kurtizánou. Ohlíží se za svým životem plným sexuálních husarských kousků, kterých si užívala během svého nevázaného mládí ve Vídni. Na rozdíl od toho, co naznačuje titul, se celý děj odehrává před tím, než se z Josefíny oficiálně stala prostitutka. Kniha začíná s pětiletou Josefínou a končí ve dvanácti letech, kdy má poprvé nastoupit jako zaměstnankyně do nevěstince.
Ačkoli se pro choulostivé části lidského těla a pro sexuální chování v textu často používají eufemismy, které dnes mohou vypadat zvláštně, obsah je cele pornografický a v podstatě perverzní. Sled událostí se omezuje hlavně na živé a nepokryté líčení nevázané sexuality hlavní hrdinky před jejím třináctým rokem. Styl je zřejmě ovlivněn knihou "120 dnů Sodomy" markýze de Sade ve svém nestydatém výčtu všech způsobů sexuálních praktik od incestu, přes znásilnění a homosexualitu až po prostituci, skupinový sex a felaci.
Kniha vyšla poprvé v roce 1906 a byla v minulosti střídavě zakazována a povolována. Občas i s autorem, kterým byl vídeňský žid Felix Salten. V současnosti je považována za dílo nepokrytě pornografické, ovšem s nepochybnou uměleckou úrovní.
V následujícím úryvku je Josefína asi devítiletá:

Za několik dnů jsem potkala pana Horáka, když šel do sklepa. Abych upoutala jeho pozornost, pozdravila jsem nahlas: „Rukulíbám.“
Obrátil se ve dveřích. Ohlédl se, a když viděl, že nikdo nejde, zavolal: „Pojď se mnou do sklepa… nechceš?“
To bylo něco pro mne. Zůstal stát v tmavé sklepní chodbě, vzal mne za hlavu a přitiskl k sobě. Uchopila jsem jeho kýl do obou rukou a třela, až se divil: „Čím to je, že už to tak dovedeš?“
Neodpověděla jsem, ale tím pilněji se namáhala, abych si tu pochvalu zasloužila. Sahala jsem mu do kalhot a hladila vejce, druhou rukou mu stahovala kůžičku přes žalud až dolů, až zaprosil: „Vsuň si to do úst.“
Nevím už proč, ale nechtělo se mně. Spíš bych byla vzala jeho dlouhou tyč někam jinam.
„Dám ti zlatku,“ sliboval, „když ho tam vezmeš.“
Zamítla jsem to však. „Dělejte to se mnou tak jako s paní Reinthalerovou,“ navrhovala jsem.
„Cože? Že tě mám obdělat?“
„Ano.“
„Ale děvečko, vždyť jsi na to ještě příliš maličká.“
Byl úplně vyjevený tím mým přáním. Držela jsem ho za tyč, honila ho rukou a přitom třela se o jeho koleno mezi nohama. „Ne…,“ tvrdila jsem, „nejsem maličká. Můžete mě už šounit.“
„Vždyť ji nemáš ještě ani obrostlou,“ namítal. „To nevadí,“ oponovala jsem. Chtěla jsem, aby mne oprášil, a nemínila jsem od toho upustit. „No a dělalas to už někdy?“
„Ó jé, už kolikrát.“
Vyzvedl mne tak, že jsem mu seděla rozkročmo na břiše, jako se nosí malé děti. Jednou rukou mě držel a já jsem se ho chytila kolem krku. Druhou rukou mně vyhrnul sukně, prsty roztáhl mou pastičku a já cítila, jak jeho žalud roztlačuje pysky mé jamky. Tančila jsem zadečkem nahoru a dolů, abych jej dostala hlouběji do bříška, a on strkal zdola, jak jen mohl. Za chvilku však prohlásil: „Ne, ne, tak to nepůjde. Počkej, tak to bude lepší.“
Postavil mě na zem, a viděla jsem, že má úd od tření celý rudý. Posadil se na malý sud, nohou přivalil ještě menší a obrátil mne zády k sobě. Čekala jsem, že mě zpracuje jako kdysi Robert, a už jsem se na to těšila.
„Ohni se,“ rozkázal.
Udělala jsem to a ležela jsem opřena o lokty na malém soudku. Ohlédla jsem se, právě když si pan Horák slinil úd.
Poznamenal jen: „To aby to lepší šlo…“ Pak obnažil můj zadek a nahnul se nade mne. Plna údivu, strachu a rozčilení jsem cítila, že mně ten dlouhý úd nasadil do konečníku a začal pomalu vrtat.
Chtěla jsem křičet, ale vtom mně zašeptal: „Buď zticha, a kdyby to bolelo, tak pověz.“ Pak mi sáhl mezi stehna, a zatímco mi tlačil svůj šroub do zadku, zpracovával prsty mou mušli. „Bolí to?“ ptal se s obavou.
Bolelo to, ale poněvadž mně hra jeho prstů dělala dobře, odpověděla jsem jen: „Ne.“
Vtlačil ho hlouběji a vyptával se znovu: „Bolí?“
Bolelo to skutečně. Byla jsem však tak zabrána zručností jeho prstů, že jsem řekla zas jen: „Ne.“
Vrazil tedy své bodlo do mne silněji a měla jsem pocit, že jsem tím dlouhým údem celá proklatá a že ho tam mám celý. Jak mně pak řekl, strčil ho do mne jen půl, avšak vzhledem k obdivuhodné délce jeho bodla a k mému mládí to bylo dost.
Až do té chvíle se mně také hnusilo, že mi ho strká do konečníku, ale nyní, jsouc úplně nabodnutá, cítila jsem jakousi podivnou rozkoš, smíšenou s bolestí, která však byla spíše strachem před bolestí, ale zato tak silnou a rozčilující, že jsem zasténala.
Hned se pan Horák ptal: „Bolí to?“
Nemohla jsem odpovědět, jsouc příliš rozčilena.
Vytáhl ze mne úd a ptal se znovu, naléhavěji: „Bolí to?“
Mrzelo mne, že ho vyndal. Stoupla jsem si proto na špičky a zaprosila: „Nechte ho tam… jen dál… dál…“
Hned do mne zase ten teplý banán vklouzl, až jsem rozčileně zavzdychla: „Jen ho tam vražte… jen hlouběji… hlouběji… ach, tak, tak.“
Nezarazil ho do mě hrubě, ale jemně pohyboval sem a tam, objímaje mne přitom a hrál si v mé dírce, takže jsem za chvíli měla dojem, že je ve mně. Náhle jsem si vzpomněla na kluka, který mne zpracovával na louce, na Roberta, na pana Ekharda, a tyto vzpomínky mne rozpálily na nejvyšší míru. Abych cítila lépe v těle kůl, na nějž jsem byla nabodnutá, zaštípla jsem několikrát obě půlky. Na pana Horáka to mělo ohromný účinek. Jel rychleji tam a zpět a šeptal mi do ucha: „Tak, tak, srdíčko… chňapej… Ach… oh… oh… To je sladké… slyšíš… Tys ale roztomilá kurvička… Ty se mně líbíš… Přijdeš ke mně každý den… viď?“
„Každý den?“ chlípně jsem se ptala a sevřela pevněji zadnici.
Chvěl se a horečně šeptal: „Ano… ty maličká kurvo… Ty… ty… Každý den… každý den bych tě chtěl obdělat.“
Tato rozmluva mne velmi rozčilovala a odvětila jsem: „Vy byste mne chtěl opravdu každý den oprašovat?“
„Proč ne,“ sténal.
„Ale,“ namítla jsem, „co když přijde paní Reinthalerová“
„I co,“ šeptal, „ty se svou malou dírkou a nahou mušličkou jsi mně mnohem milejší.“
„Nevěřím vám,“ opakovala jsem několikrát.
„Když ti to říkám,“ zaryl se nyní do mne tak hluboko, že jeho pytlík tloukl do mých stehen.
„Paní Reinthalerová má však krásná ňadra,“ připomínala jsem mu.
„To je mi jedno,“ zasyčel. „Tobě vyrostou taky brzo.“
„To ne, ještě dlouho ne,“ namítala jsem.
„Ale jo, určitě,“ těšil mne, „jen pořád pilně šoupej a porostou ti rychleji.“
Při tom radostném pro mne slibu jsem několikrát za sebou sevřela zadnici, a tu přestal mluvit: „Ach… ach… teď… teď… t… e… ď!“
To bylo vše, co ze sebe vypravil. Cítila jsem v sobě něco horkého a těšila jsem se na to, co přijde. Jeho oj se třásla, chvěla a přitom do mne stříkala jedna horká vlna za druhou, zatímco jeho prsty se hluboce zanořily do mé dírky a v těle jsem cítila jeho bodec jako mokrou, teplou špičku jazyka.
Také já jsem sténala a hekala a sevřela zadeček ještě víc. Když mne pak pustil, teklo mně ze zadku jeho sémě po stehnech, takže jsem byla v okamžiku celá mokrá. Ještě dlouho potom jsem cítila jeho bodlo v těle. Bolelo mne také v kříži a z nesmírného rozčilení jsem byla jako pomatená. Pan Horák stál přede mnou jako opilý a úd mu visel dlouhý a mohutný z kalhot.
Vyndal kapesník a pozorně si ho utřel. „Poslyš,“ obrátil se ke mně, „tys opravdu jako vyučená štětka. Něco takového jsem ještě neviděl.“

Autor se ovšem stal známým jinou svou knihou, "Bambi, život v lesích", kterou roku 1942 koupil Walt Disney a vytvořil z ní animovaný film Bambi. Pan Salten měl prostě děti rád :-)
Knihu lze občas koupit v antikvariátu, možná i v knihkupectví a také jako e-book. Vyšla u nás v roce 2010.
Příjemnou zábavu