Alexandra Hrouzková a Eva Krátká: Expanze na Mars

Vážení otcové dospívajících dívek, zajímá vás, jak dnes vypadá studium na vysoké škole? Tady máte odpověď přímo od pramene…

Alex a Eva, dvě vysokoškolské studentky – či mladé intelektuálky, chcete-li – usoudily, že jejich zážitky s bytostmi z Marsu – nebo s muži, chcete-li – jsou natolik nevšední a pozoruhodné, že by z nich měla vzniknou kniha. Začaly tedy své příběhy publikovat na internetu formou blogu, v němž s nebývalou otevřeností popisují peripetie vztahů, lásek a zklamání. Přestože text připomíná spíše Charlese Bukowského než milostný román, jsou Expanze na Mars především výpovědí o lásce, citu, hledání a nalezení partnera.

Týden nato jsme se v den očekávané megaparty od božího rána nadšeně vyholovaly, krémovaly, lakovaly, česaly a strojily do top-modelů a top-podpatků, abychom pak v podvečer nejen náležitě reprezentovaly své dokonalé osobnosti, ale zároveň i zvýšily pravděpodobnost dosažení vymodlené soulože.
Když jsme pak konečně dorazily na místo určení (ves o velikosti plusminus šest obyvatel, kostel, hřbitov, kravín, pole, pole a pole), uvědomily jsme si, že podpatky, které jsme právě elegantně vystrčily z vlaku, jsme i elegantně zastrčily do jakési žlutavé hmoty, jediného to podkladu v okruhu pěti kilometrů. Z bláta nás vylovil Bratr č. 1, posadil do audinky a já si ho v momentě vyvolila za muže večera, který si mě vezme celou na svém hradu, kam nás zrovna odváží. Drahá „en ká“ se s radostí smířila s jí milejším Bratrem č. 2. Začaly jsme se náramně těšit. A zhruba za deset minut jsme se dotěšily.
Narozeninová party se konala v mokvajícím sklepě s pěti stoly a promítacím plátnem na zdi. Protože oslavenec patřil k oslizlým fanouškům metalu a protože gratulanti byli stejného druhu, z promítacího plátna duněl metal. Na přivítací dotaz: „Jéé, holky, víno, nebo pivo?“ jsme si poručily víno do půllitru, vyzunkly ho během deseti minut, objednaly si další a pak se mi už události začínají podivně zmatňovat. Pamatuju si, jak ke mně přichází Bratr č. 2 a ptá se, zda nechci něco pojíst. Já se ho ptám, kde je Bratr č. 1. On mě táhne ven, že jdem na jídlo. Já chci, aby mě nesl. On mi zouvá boty, že ať jdu po svých. Já jdu.
Pak zas tma, pak obrys líbajícího se páru, v němž rozeznávám „en ká“ s Bratrem č. 1, pak zjištění, že teda nezbude než použít Bratra č. 2., a z toho plynoucí mírná nasranost.
Pak večeře někde. A pak ostrá paměťová stopa, zřejmě trauma –vyskytuju se v poloze na čtyřech, kozy mi visí ven z výstřihu, sukýnku mám přehozenou přes lopatky, Bratr č. 2 mě mrdá zezadu, já upřeně sleduju náhrobní kámen. Zlatě vyrytý nápis Josef Svoboda budu před sebou vidět zřejmě do smrti. Pak zas tma. Pak rodinný dům a v něm „en ká“ a Bratr č. 1. Přání dobré noci. Souložení někde u fontánky. Ráno zjišťuju, že fontánka je spíš akvárko. „En ká“ zděšeně na WC vypráví, jak si Bratr č. 1 chtěl hrát na doktora a sestřičku, což by jí tolik nevadilo, kdyby nešlo o sadistického doktora sestřičku zneužívajícího.
A pak už jen vyvrcholení celého honu na sex. Bratři, jejich matka, otec, vepřo knedlo zelo, žaludek na vodě, vyprávění o studijních úspěších, rodičovské nadšení potenciálně inteligentními snachami, naše žaludky a jejich obsahy v krku. Úprk na nádraží, dvojitá šavle jen taktak hozená do vlakového záchodku. Předsevzetí už nikdy neobětovat sexu víc než cestu do nejbližší vinárny.

Kniha je běžně v prodeji.
Příjemnou zábavu.