Emanuelle Arsen: Emanuela

Další klasika. Další porno. Teď už opravdické.
Text knihy připomíná autobiografii. Mladá žena Emanuela líčí své zkušenosti. Je jí dvacet když přijede do Bangkoku za svým manželem, který je tam jako inženýr. V evropské i americké společnosti v Bangkoku naváže četné milostné vztahy s osobami obého pohlaví, aniž přitom zanedbává domorodce. A tyto vztahy se neomezují pouze na dvě osoby. Až potud je to banální historie. Méně banální však je, že Emanuela, když toto o sobě vypráví, ukazuje cestu, kterou prošla za stále větší a větší rozkoší pod vedením italského průvodce jménem Mario, líčí překážky, které musela překonat, aby od vrozené sexuality dospěla k hlubšímu vědomému a metafyzickému postoji (termín metafyzický zde není přeháněním). Podle nejlepších pravidel tohoto žánru je tudíž tento autobiografický román současně i „románem o zaučováni".

Chlapci ji dostihnou až u bungalovu. Nechá se povalit do písku a přenechá jim své dychtící tělo, svá ústa, do kterých se první útočník trochu zakousne. Cítí pohlaví, tvrdé jako blízká skála, jak se tře o její stehna, naráží proti jejímu klínu. Chápe jeho netrpělivost, otevře se mu, nabídne se bezpodmínečně těm zuřivým nárazům. Je šťastna, že se vítěz ani nesnažil získat její souhlas, že si ji zcela bezohledně bere, aniž se ji snaží předem na to připravit, vzrušit, že se do ní řítí až na samé dno jako ve spěchu,'aby ji již oplodnil. Potom přijdou na řadu další dva.
Ale ne, po prvním zuřivém útoku se ovládne, využívá obratněji tělo, po kterém tak toužil. Jeho polibky nyní Emanuelu vzrušují právě tak, jako jeho počáteční bezohledná říje.
Náhle se převalí na bok a pak na záda a unáší ji tak, že nyní leží Emanuela na něm. Pochopí význam toho pohybu, když cítí, jak jí hýždě hladí nové ruce, roztahují je, a když neodolatelně mezi ně proniká další pyj, aniž její první milenec ustoupil z jejího pohlaví. Mořská sůl jí vysušila sliznice, ona však v tomto okamžiku ani nepomyslí na to, že by mohla naříkat, že to tak pálí. Jediný pocit, kterého byla schopna, byl pocit štěstí. Rozkoš těchto blíženeckých údů, zabořených hluboko do jejích útrob, do lůna a do zadku, byla i její rozkoší. Představovala si, jak jsou dlouhé a tlusté, prohnuté, nesmiřitelné, odhodlané dosáhnout ukojení, navzájem oddělené jen tenkou přepážkou. Byla by si přála, aby i tato přepážka zmizela a aby oba muži stálým vrtáním a třením zlikvidovali každý ze své strany příčku a nakonec se v ní setkali, maso proti masu, svými nahými pyji, aby si je bratrsky třeli jeden o druhý, až by splynuly v jediném společném výstřiku.
Ale to ještě není vše: volný zůstává ještě poslední přístup, další pramen rozkoše jejího těla: prsty, které sevřely její spánky, již netrpělivě očekávala. Pozvedla obličej a do jejích úst pronikl phallos třetího muže.
Má tím roubíkem zcela ucpaná ústa! Právě v okamžiku, kdy chtěla vykřičet svou rozkoš, svou radost, kdy se chtěla smát, zpívat, chvalořečit svému osudu. Jak podivné to má štěstí! A jak jsou její hrdinové krásní! Kterému z nich by dala přednost? Je však nutné, aby volila? Jsou pro ni týmž milencem, jediným milencem, jehož trojdílné tělo bylo počato toho rána mořem, aby byla Emanuela totálně učiněna ženou.
Triumf smyslů? Ale nikoliv! Kdo by se ještě odvážil nazvat tělesným tento vynález člověka, toto umění, které z výšin shlíží na přírodu! Marnotratný zvěčnitel! Jak Emanuela miluje! Vzpomíná si na úzkostlivé obavy panny: „A toto je ta láska ?" Tato těla, která jsou ze všech stran jí samotnou, jsou absolutizací lásky.
Kdo jsem? Odkud přicházím? Až kam sahá její vědomí existence, není nic jiného než tmavá vodní hlubina zdobená sněhovou tříští, ze které, jak si pamatuje, byla vytažena proto, aby byla vtělena do snů mužů. Je bohyní minulosti, zbavená pamětí, ano, ale jaké má budoucí nenapodobitelné poslání? Není to rozkoš tohoto okamžiku, co vám přináším, nýbrž rozkoš nejvzdálenější budoucnosti. Na otázku, kterou by jí mohla položit nějaká žena, by nebyla sto odpovědět. Neučím vás nejpohodlnější lásce, nýbrž lásce nejnerozvážnější, nejopovážlivější. Lásku není možno udržet v náručí, láska je nekonečno, ke kterému se přibližujeme.
Pojednou jeden za druhým, všichni tři její náhodní milenci do ní vystříkli svou rozkoš — tak náhle, že ani neměli možnost dát to včas najevo nějakým gestem. Její stehna povolila, Emanuela vyskočila na terasu, proběhla dveřmi do ložnice, kde se právě probouzela Anna Maria.
Emanuela poklekla, roztáhla nohy své milenky, přitiskla své rty k jejímu rozkvetlému pohlaví a vytryskla do ní sperma, jehož měla plná ústa.