Donatien Alphonse François, markýz de Sade: Justýna a Julietta

2. června 1740, Paříž, Francie – 2. prosince 1814, Charenton-le-Pont, Francie byl francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih. Z jeho jména byl odvozen pojem sadismus. Tolik suchá Wikipedie. Pan de Sade byl nepochybně čuník, který s ženou málokdy jednal bez biče. Nicméně se zdá, že polovinu života strávil ve vězení ani ne tak za literární pornografii, jako za to, že kriticky popisovat způsob života a mravní bídu tehdejší vládnoucí třídy.

Justýna aneb Prokletí ctnosti
------------------------
Románová prvotina klasika ze všech klasiků nejklasikovatějšího. Popisuje příběh dvou sester z dobře situovaných kruhů, které v době dospívání přijdou o rodiče a musí začít se samostatným životem. Starší Julietta se odebere přímou cestou do bordelu a vyučí se řemeslu. Za několik let je z ní bohatá šlechtična. Kniha se věnuje především osudu mladší Justýny, které se snaží o poctivý a ctnostný život. To se jí velice nedaří a pronásleduje ji řada protivenství. Nakonec je bestiálně zneužívána (což autor s gustem a podrobně popisuje) a několikrát odsouzena za činy, kterých se nedopustila. Před šibenicí ji na poslední chvíli zachrání zbohatlá sestra, zakrátko však umírá nešťastnou náhodou.
=====
Soudce počal vyšetřovat. Poznali, že oheň vznikl na půdě. Několik lidí tvrdilo, že mne tam k večeru viděli vstupovat. Byla jsem zatčena souzena podle všech pravidel. Vyslechli svědky a nechtěli slyšet mou obhajobu Křivé svědectví jim stačilo k důkazu, že jsem žhářka, usoudili, že mám spoluviníky, kteří kradli, zatímco já jsem unikala plamenům. Nazítří ráno mne odvedli zpět do vězení v Lyonu a zavřeli mne jako žhářku, vražednici dítěte a zlodějku. Jsem od mládí zvyklá trpět křivými obviněními a pomluvami, nespravedlností a pronásledování, proto jsem pociťovala bolest spíše tupou než hlodavou a má lítost se projevovala tichým pláčem více než naříkáním. Hledala jsem však přitom všechny cesty, jimiž bych unikla z propasti, do které mne vrhl nešťastný osud.
V této tísni jsem si vzpomněla na otce Antonína. Ačkoliv jsem se děsila setkání s ním, požádala jsem ho, aby přišel. Nevěda, kdo pro něj vzkazuje, přišel a tvářil se, jakoby mne neznal. Teprve, když jsem s ním osaměla, ptal se mne, proč jsem uvězněna. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mne zachránil. Vyslechl mě pozorně a odpověděl: „Žofie, poslouchej mne a nerozčiluj se jako obvykle, když se člověk dotkne tvých zatracených předsudků. Nyní se můžeš snadno přesvědčit, že neměly nikdy jiného účelu, než smýkat tebou z propasti do propasti. Zanech jich, chceš-li, abych ti zachránil život. Vidím pouze jediné východisko. Vrchní soudce je mým příbuzným, zpravím ho o všem, tys řekneš, že jsi jeho neteř, vyžádá si tě právem strýce, slíbí, že tě uzavře do kláštera a já jsem přesvědčen, že se mu podaří soudní řízení zastavit. Před veřejností zmizíš. Já pak přejmu všechny starosti o tebe až do chvíle, kdy vše utichne a změněné okolnosti dovolí vrátit ti svobodu. Ukryji tě, ale za tom mi budeš náleže, staneš se mou otrokyní a budeš ukájet všechny mé chtíče! Znáš mne. Vol tedy mezi mnou a šibenicí a nenech mne čekat na odpověď.
„Odejděte, otče,“ řekla jsem. „Jděte pryč! Jste netvor, jestliže máte odvahu zneuctít a zneužít tak surově mého bědného postavení. Odejděte! Dovedu zemřít! A zemřu alespoň bez výčitek svědomí.“
Mé protesty však rozvášnily padoucha tak, že se odvážil ukojit na mně svůj hrozný chtíč a neostýchal se myslit pod šibenicí, která mne čekala na své smilné choutky. Honil mne po cele, a konečně mne porazil na nešťastnou slámu mého lože. Rozepjal příklopec a vyhrožuje mně smrtí, budu-li křičet, vyňal svůj nelidský úd, který mi způsobil již tolik bolesti a na jehož ojedinělou velikost jsem již dávno zapomněl. Vysmál se mému zděšení a pravil: „Kurvo, dej si ho do huby a nafukuj pořádně!“
Se srdcem ronícím slzy a duší zdeptanou na dno hanby, učinila jsem, co žádal a brzy mne zaplavil horkým proudem nečistoty. Když jsem chtěla ustat v hrozném pohybu úst, dal mi políček a syčel: „Pokračuj, ještě jednou!“ Neukojil se však již mezí mými rty, obrátil mne, zdvihl mé nohy a rozdivočelý pohledem na zralý zadek, oblá stehna, vhroužil svůj toporný kyj do otvoru mezi hýžděmi. Zapomněla jsem již na tyto bolesti, má zadnice byla opět normální a mohl sotva pojmout děsný obušek, který se do ní úporně zavrtával. Cítila jsem dvojnásobné bolesti a neodvažujíc se křičet, sténal jsem tiše pro sebe a prosila jsem boha, aby mi seslal anděla smrti. Konečně se smilník vylil do mé prdelky a vyčerpav svou zuřivou chlípnost, mrštil mnou o zem.
„Opouštím tě,“ pravil mi, zapínaje se a zaklepal. Biřic vstoupil a padouch mu řekl: „Tato dobrá dívka se mýlila. Mluvila o otci Antonínovi, který je v Bordeaux, neznám ji a nikdy jsem ji neviděl, ale prosily mne, abych ji vyzpovídal. Vyhověl jsem jí tedy. Znáte zákon a víte tedy, že existuje zpovědní tajemství. Buďte oba pozdraveni.“ Domluviv, vyšel z vězení. Byla jsem odsouzena k smrti a jsem na cestě do Paříže, kde má být tento rozsudek potvrzen.

Julietta aneb Slasti neřesti
----------------------
Později napsané pokračování Justýny se věnuje životu její sestry. Děj již není ani tak eroticko-pornografický, jako spíš doslova hnusný. Skládá se z řady mučení, znásilnění, loupeží, travičství a vražd, prováděných beztrestným vysokým státním úředníkem a jeho ženou, cynickou a bezcitnou kurvou*). Těžko se to čte, zvlášť když si člověk uvědomí, že doba se změnila, ale chování papalášů a jejich kurev zas tak moc ne.
=====
Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toaletách vystavovaly své vnady, nemravní zpustlíci je ohmatávali. Brzy se nám hlavy rozpálily tak, že se ženy počaly chvět. Viděla jsem chlípné pohledy mužů a slyšela jsem jejich nestydatá a sprostá slova. Přece ze všeho jasně vysvítalo dvojí: Že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl soustředěn na paní de Noirceuil, což zviklalo moji jistotu. Putujíc od Saint-Fonda ke svému muži a pak zas k ďAlbertovi, byla ubohá Noirceuilová již dost tvrdě týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části těla nesly již zřetelné stopy krutosti těch ničemů, když ji Saint-Fond v nejvyšším rozčilení dvakrát udeřil do zadnice a dal jí šest zuřivých políčků do tváře, Pak ji svázal a připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavil mezi její nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovaly její pohlaví i zadek. Toto mocné dráždění způsobilo, že krásné rysy ženiny strnuly a přijaly výraz chlípné bolesti. Saint-Fond jí přitom svítil do obličeje, který bedlivě pozoroval. Zatím si dal lízat svůj úd od Lindany a od Lolotty. Noirceuil se dal obrábět zezadu a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji paní: „Je velmi sladké umírat takovým způsobem.“ Přitom ďAlbert znásilňoval ještě zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleu. Pobízel Noirceuila, aby ještě více mučil družku svého života. Tu začal Saint-Fond, neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit. Přiblížil ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil jí řasy, dokonce skoro i oči. D’Albert hned vzal druhou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel konečně vlasy. Podivuhodně vzrušena tím pohledem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila změnu v mučení. Na moji radu ji natřeli kořalkou a pak ji zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny. Když oheň dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si představit, kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná myšlenka. Saint-Fond, podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lindanina, aby se na mne vrhl zezadu, provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat zadnici. „Co podnikneme dál?“ ptal se Saint-Fond, pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj úd hluboko do těla.
„Vymyslete si něco, Julietto! Vaše nápady jsou skvostné. Vaše návrhy jsou božské.“
„Je tisíce mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit. Jedno hroznější druhého.“ Chtěla jsem právě nějaké navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondoví, že jí už musíme dát jed, který mám u sebe. Že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom mohli plně určit a vychutnat účinky jedu. Zbavili paní pout a předali mi ji. „Drahé, ubohé stvoření,“ řekla jsem a vysypala jsem prášek do sklenice vína, „napijte se, ať se posilníte.“ Ta šílená pila poslušně. Noirceuil, který mne celou tu dobu narážel zezadu, pustil mne hned, aby mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou křeč. „Musíte zemřít,“ řekl jí, „jste na to připravena?“ „Ano, smrt, jen smrt!“ zvolala nešťastnice. „Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte mne dlouho čekat.“ „Smrt, po které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle,“ zařval na ni Noirceuil.
„Právě jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě otrávila.“
„Musíme nyní všechno uspořádat,“ minii Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že už ji nesmíme pouštět z očí. Dal přinést do středu pokoje koberec, na který položil oběť, kolem níž jsme utvořili kruh. Začínala krize. Byla strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu. Ubohá paní se svíjela do klubka a trpěla hroznými křečemi.
„Nádherné,“ křičel Saint- Fond, narážeje moji zadnici. Trpitelka musela přes svůj odpor (mladíci ji drželi příliš pevně) nabídnout svůj zadek Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj úd.
Po něm nastoupil ďAlbert, naposled Noirceuil.
„Pánové,“ vykřikl, „madame to již nepotřebuje, spíše zpovědníka.“ „Ať jde k ďáblu!“ Toto prokletí ji dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů, za jejich stálého rouhání. Ministr se nyní obrátil na mne: „Julietto, musíte mě zítra navštívit, abych vám důkladně vysvětlil, co jsem dnes jen naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen, váš zadek je božský. Pokládám vás za ukrutnou a hodnou zpustlého života. To jsou vesměs ctnosti, které mohu potřebovat.“ „Můj pane,“ odvětila jsem, „s vděčností přijímám vaši nabídku.“ Paní de Noirceuil byla pohřbena v zahradě, načež jsme se rozešli.

Knihy se dají koupit v antikvariátu nebo sehnat na intenetu.
Nevím, jestli vám mám přát doborou zábavu…
*) Slovo „kurva“ zde neoznačuje profesionální společnici, ale osobu s těžkými vadami charakteru a morálky.